Je faktická integrace muslima do evropské společnosti možná?

19. srpna 2016 v 20:38 | Dr. Miroslav Krejčí |  Migrace
Je integrace muslimů do evropské civilizace, založené na křesťanských hodnotách reálně možná nebo jde jen o iracionální fikci mainstreamové politické korektnosti? Abychom to mohli posoudit, je třeba se zamyslet nad tím, co skutečná integrace pro muslimského imigranta fakticky znamená, co od něho vyžaduje, resp. které z těchto požadavků jsou neopominutelné. Jako neopominutelné chápu ty, bez nichž fakticky nelze integraci provést. Nejde-li o střet nekompatibilních hodnot, resp. civilizací, jak tvrdí politická korektnost, pak by měla být integrace možná a to oboustranně.

Kdybych se jako křesťan chtěl poctivě integrovat do islámské společnosti muslimské země, musel bych především přijmout její pravidla a zákony. Musel bych respektovat absolutní podřízenost islámu i nemožnost veřejně vyznávat křesťanské náboženství. Musel bych akceptovat někde i daň z hlavy (džizja) a ve větším či menším rozsahu též atributy práva šaríja. Musel bych se vzdát veřejného praktikování své víry i propagace křesťanského nenásilí a naopak respektovat, že násilí na jinověrcích je legitimním atributem islámu. Musel bych respektovat, že Mohamed je v Koránu legitimizován jako neomylný Alláhův prorok (súra 33:36), což platí i v takových věcech, o nichž hovoří např. súra 8:17 "Zabíjení káfirů je Alláhovou vůlí." To ale znamená, že bych se musel zpronevěřit celé řadě atributů Kristova učení. Nesměl bych veřejně nenásilně vystoupit proti potlačování práv menšin či žen a musel bych bez protestů přihlížet pronásledování a možná i trestání homosexuálů a odpadlíků. V očích soudů bych jako křesťan byl primárně nedůvěryhodným. Nesměl bych chovat psa, kterého mám velmi rád.
Kdybych toto a řadu dalších omezení nerespektoval, musel bych počítat s drastickými tresty. Za zpochybnění násilných Mohamedových požadavků a výroků bych leckde mohl dostat i trest smrti za hanobení islámu. Mohamedem koncipovaný islám fakticky nedává žádný prostor pro kritické myšlení ohledně víry. Dogmata jsou neotřesitelná a již samotná pochybnost je zde chápána jako urážka islámu. Lze za těchto podmínek a souvislostí hovořit o úspěšné integraci do islámské společnosti? Rozhodně ne.
Úspěšnou integrací by za takové situace byla jen konverze k islámu. Jenže to bych už nebyl křesťanem, takže by se o integraci křesťana vlastně nejednalo. Ztratil bych tak mou křesťanskou identitu s tím, že budu již navždy pronásledován výčitkou, že jsem zradil svou víru. Jestliže je tedy integrace do muslimské společnosti takto podmíněna, je pro mne jako pro křesťana nepřijatelnou. Kdyby mne do ní někdo nepřímo nutil třeba tím, že by konverzí k islámu podmínil udělení azylu, pokládal bych to celkem logicky za porušení lidských práv.
Uvažujme nyní o opačném případě, kdy se muslim má integrovat do naší křesťanské civilizace. Zde je situace zcela odlišná, protože v demokratické společnosti smí být víra svobodně vyznávána. I zde platí, že podmínkou úspěšné integrace je respektování místních zákonů a zvyklostí, ale ani zdaleka to není to dodržováno tak principiálně, jako je tomu v muslimských zemích, kde i za údajný prohřešek následuje tvrdý trest. Dostane-li se muslim do rozporu se zvyklostmi hostitelské země, má přirozenou potřebu hájit svůj muslimský pohled na věc. V německém Essenu napadlo před časem několik muslimských mladíků poblíž tamní mešity dvě ženy, které tam venčily své psy s tím, že je to jejich svatá půda. Některé skutečnosti jsou muslimy vnímány jako urážlivé, křesťanskými symboly počínaje a setkáním se psy na veřejných místech konče. Muslimové velmi často neberou místní zvyklosti v potaz. Zatímco judaismus a křesťanství vznikly jako náboženství porobených, islám byl naopak postulován jako náboženství vítězů. Odtud patrně pramení Mohamedovo přesvědčení o legitimitě násilí k nemuslimům, stejně jako naprostá absence empatie islámu k jinověrcům.
Výmluvným příkladem je Británie, kde tamní muslimové bez zábran žádají, aby bylo zakázáno chodit se psi ve městě na veřejných místech. Londýnští muslimští taxikáři si dokonce vymohli z našeho pohledu zvrhlou výsadu, že mají právo odmítnout odvést slepce, je-li provázen asistenčním psem. Oportunistický britský premiér Cameron ovšem cynicky prohlašoval, že cit. "Mainstream Británie se potřebuje integrovat víc s muslimským způsobem života, nikoli naopak." Zpozdilost takového přístupu je tak velká, že zastiňuje dokonce i nebezpečnost a nezodpovědnost takového názoru u tak vysoce postaveného politika.
Skutečný problém ovšem pro muslima i evropskou společnost nastává tam, kde se hodnoty islámu dostávají do rozporu se zákonem. Stát pochopitelně vyžaduje, aby měl zákon přednost, ale pro věřícího muslima je Mohamed jako Alláhův prorok nesrovnatelně vyšší autoritou než jakýkoli stát. Proto je pravověrný muslim povinen dát vždy přednost požadavkům jeho víry před zákonem, ačkoli něco takového náš zákon nepřipouští.
Z uvedeného je vidět, jak falešné, pokrytecké a vůči muslimům nečestné je politicky korektní hlásání toho, že každý, tedy i muslim, může v Evropě svobodně vyznávat svou víru. I když někteří lidé muslimskému vidění světa všemožně ustupují, když zakazují nošení křesťanských či židovských symbolů do našich škol a stále častěji i na úřady a do zaměstnání, dávají nová jména adventním a vánočním svátkům a někteří dokonce v jakémsi pominutí smyslů sundávají ze svých kostelů kříže; to vše jen proto, abychom neuráželi přicházející muslimy. Pokrytectví politické korektnosti se přesto projeví v celé jeho zvrácenosti, když se vyznávání islámských hodnot dostane do konfliktu se zákony evropských zemí. Ukáže se totiž, že lžeme muslimům i sami sobě, protože svobodu náboženského vyznání fakticky nelze v praxi připustit u žádného náboženství, které vyznává násilné, nenávistné a netolerantní hodnoty.
Mainstream politické korektnosti se hodně snaží uvést islám do souladu s evropskými hodnotami a právem, leč je to práce marná, neboť právě islám obsahuje velmi silné netolerantní a násilné atributy, namířené proti nemuslimům a odpadlíkům. Toto násilí je v muslimských svatých textech legitimizováno nejvyšší autoritou, samotným Alláhem a není proto možné je nikdy zpochybnit. Proto v islámu není žádný prostor k jeho případné liberalizaci, o níž tak rádi, ač zcela nekompetentně spekulují někteří novináři a politikové. I nejmenší změna by totiž znamenala zpochybnění samotných základů islámu, protože by popřela v Koránu potvrzenou legitimitu a neomylnost proroka Mohameda a jeho vizí coby autentického zjevení Alláhovy vůle.
Politicky korektní představitelé EU i jejích západoevropských členů se vlastním pokrytectvím vmanévrovali do schizofrenní situace, kdy jedinou reálnou možností integrace je postulování cenzurované formy islámu, z níž je bez ohledu na legitimitu nejvyšších islámských autorit odstraněno vše, co koliduje s právním řádem evropské civilizace.Protože islám fakticky stojí na násilném střetávání s jinými civilizacemi a na extrémních, leč z pohledu muslimů naprosto legitimních imperiálních ambicích, ideová cenzura jeho myšlenek je nevyhnutelně zcela zásadní a rozsáhlá. Zahrnuje všechny ty atributy islámu, které souvisejí s násilím, diskriminací a rasismem. Je jich mnoho, od diskriminace žen, přes krajní antisemitismus, až po legitimní zabíjení nemuslimů, jak to Alláh ve zjevení Mohamedovi žádá (súra 8:17).
Muslim kromě toho musí v evropské realitě respektovat skutečnosti, které jej urážejí; nedržíme půst při Ramadánu, naše ženy chodí nezahalené, muslim nesmí odmítnout podat ruku cizí ženě neboť je to diskriminace, všude kolem běhají ti nečistí psi, jíme zakázané vepřové a navíc je všude dostupný alkohol, pornografie i další ďáblova pokušení. Muslimovi se to hnusí a je velmi silně frustrován, že to vše musí v zájmu integrace akceptovat. A nikdo z farizejských politiků a novinářů, halasně propagujících lidská práva a prosazujících integraci muslimů, nemá v sobě dostatek soudnosti a slušnosti, aby se jich otevřeně zeptal, jestli je něco takového pro věřícího muslima vůbec přijatelné.
Osobně jsem přesvědčen, že to vše pro muslimy přijatelné jednoznačně není. Zvláště pak je pro ně nepřijatelná myšlenková cenzura islámu ve smyslu zákazu a tedy zpochybnění legitimity některých Mohamedových výroků a příkazů v islámských svatých textech. Politicky korektní přístup takto uvádí muslimy do velmi krutého a neřešitelného dilematu. Korán jim říká, že prorok je neomylný a o jeho příkazech se nediskutuje, neboť jsou bez výjimky vyjádřením Alláhovy vůle. Ale káfirové dnes podmiňují azyl v Evropě tím, že muslim fakticky nesmí Korán v některých věcech poslechnout.
Co za této situace do Evropy přišedšímu muslimovi zbývá? Bude-li odporovat, aby si udržel muslimskou identitu svých předků, úspěšná integrace tím jednoznačně padá. Z tohoto důvodu je také třeba nahlížet na vznik muslimských ghett nikoli jako na selhání integrace, kterou jsme navíc prý zavinili my Evropané, ale jako na přirozený obranný vzorec chování. Podvolí-li se muslim požadavkům na integraci, zradí tím Mohameda i Alláha a stane se odpadlíkem od víry jeho otců, pro kterého žádá Alláh v Koránu smrt. Všichni muslimové jej zavrhnou, včetně jeho vlastní rodiny. Jsem přesvědčen, že pro upřímně věřícího muslima je faktická integrace do naší společnosti v té jedině možné evropské podobě z výše uvedených objektivních důvodů naprosto nepřijatelná.
Hledám-li nějaké argumenty, které by zásadně zpochybnily fakt, že právě do výše popsané absurdní situace stavíme přišedší muslimské imigranty našimi požadavky na integraci, nenacházím žádné. Můžeme se tedy divit, že nás za to muslimští imigranti nenávidí? Islám nevychovává muslimy k empatii vůči lidem jiné víry a přesvědčení. To biblické "co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ani ty ostatním" muslimům nic neříká. Při setkání s evropskými hodnotami velmi citlivě vnímají faktické ohrožení jejich islámské identity a přirozeně jsou tím silně frustrováni. A z této frustrace se rodí velmi silná zášť. Právě toto je podle mého názoru pravou příčinou toho, proč se mezi muslimskými teroristy objevují potomci přistěhovalců ve druhé i třetí generaci. Proto se stávají zvláště mladí muslimové vhodným cílem radikálních imámů.
Svou frustraci řeší tito lidé asi tak trojím způsobem. Buď záhy zvolí násilnou formu džihádu, upnou se k vizi posmrtného vstupu do ráje a jdou zabíjet. Jiní se přetvařují a lžou nám, že se přizpůsobili, izolují se a zášť v sobě dlouho dusí. Tato lež se projeví až v nějaké kritické situaci, kdy už dále lhát nemohou a v té chvíli cítí muslim přirozenou potřebu udělat něco velkého svoji víru, pro Alláha. A zabití co nejvíce káfirů se v Koránu přímo nabízí. Zvláště na lidi neúspěšné či z okraje společnosti silně působí skutečnost, že se ve stejné situaci kdysi nacházel i prorok Mohamed. Když jej vlastní lidé vyhnali z Mekky, odešel k saálíkům, pouštním lupičům, kde se svou na násilí založenou ideologií islámu slavil epochální úspěch. Stal se vůdcem, nakonec porazil své nepřátele a založil náboženství, které dnes vyznává 1,75 mld. muslimů.

Všichni ti farizejští propagátoři mýtu o úspěšné integraci by měli racionálně a logicky vysvětlit, jak se může muslim se shora uvedenými skutečnostmi vyrovnat, aniž by se vůči nám a našemu mainstreamovému pokrytectví nezatvrdil.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama