Co je a co není pravicový populismus

21. prosince 2016 v 16:58 | Dr. Miroslav Krejčí |  Islám
Výraz "pravicový populismus" je dnes v médiích všudypřítomný. Liberálové, kteří jsou již z podstaty liberalismu spíše levicově orientovaní, jím dnes nálepkují každého pravicového politika, který se z konzervativních pozic vymezuje vůči aktuálním společenským problémům, tedy dnes především vůči islámským paradigmatům jako příčinám terorismu, imigraci, ekonomickým důsledkům globalizace aj. Je příznačné, že se liberálové neobtěžují vysvětlit, co si pod pravicovým populismem představují.



Pojem populismu má sám o sobě jistý pejorativní nádech. A právě o ten se liberálním demagogům jedná, ale o nějaké vysvětlování, v čem ten údajný pravicový populismus daného politika či strany spočívá, nemají zájem, neboť tím by odhalili insuficienci vlastní argumentace. A tak jen zamlžují podstatu problémů a bez vysvětlení čtenáři říkají, co si má o dané věci myslet. Populismus je sociotechnika založená na pobízení se voličům. To je ovšem dnes úplně běžnou součástí liberální demokracie tak, jak se ve svém liberálním vývoji v průběhu 20.století zformovala. Je proto výrazem pokrytectví liberálů, když dnes populismus pohoršeně kritizují, neboť to byli právě oni, kteří se o tento vývoj demokracie do dnešní podoby zasloužili. Naše média sice sveřepě označují Trumpa za populistu, ale dokonce i demokratům velmi nakloněný komentátor Washington Post F. Zakaria přiznává, že Demokratická strana v USA je výrazně populističtější než republikáni, včetně Trumpa.
Je-li populismus někomu opravdu cizí, jsou to pravicově konzervativně založení lidé. Problémem se populismus stává u politiků a žurnalistů, kteří své liberální představy společnosti prosazují za každou cenu a bez ohledu na následky. Dnešní ekonomický úpadek Řecka je důsledkem levicového populismu bývalého premiéra Papandrea st., který mnoho let korumpoval své voliče rozdáváním peněz a sociálních dávek na dluh. Když přišel čas dluhy splatit, Řekové se bouří. Kam až může levicový populismus zajít, ukazuje příklad Hitlerovy NSDAP, která byla jako pravicová označena jen SSSR, kde bylo pro komunisty propagandisticky nepřijatelné označit Hitlerův režim za to, čím skutečně byl, totiž za nacionálně socialistický. A dodnes to navzdory nacionálně socialistické doktríně nacistického režimu méně chytří historikové a novináři po komunistech do zhloupnutí opakují. Pravicovým populismem je možné označit některé atributy fašismu a dnes též politiku třeba francouzské pravice J.M. LePenové. Její strana však rozhodně není krajní pravicí, jak to čtenářům pokrytecky podsouvají politicky "korektní" média. Jedná se však o stranu pravicově nesystémovou, neboť k ovlivnění voličů užívá řadu levicově populistických nástrojů. Krajní pravice je ta, která stejně jako krajní levice (komunisté) zabíjí své oponenty a násilí je pro ni legitimním nástrojem k získání politické moci, tedy fašismus. A to Le Penová a její strana ani nedělá, ani nehlásá. Nezapomeňme, že jak komunisté, tak nacisté se k násilí a destrukci demokracie otevřeně hlásili a to ještě před tím, než moc skutečně získali. Jen byli liberálové vůči nim liberální a dějiny ukázaly, jak strašnou cenu je třeba zaplatit za liberální přístup vůči zlu. Kdyby si tehdy liberálové prostudovali ideje fašismu a komunismu a přistupovali k nim odpovědně, nemohlo by ke II. světové válce s mnoha milióny obětí vůbec dojít. Dnes jsme opět v podobné situaci a liberální politikové navzdory poučení z historie znovu odmítají prostudovat za čirém zlu stojící ideologii, kterou dnes představuje islám. A to přesto, že islám stejně jako fašisté a komunisté neskrývá své světovládné ambice, ani legitimizaci násilí jako nástroje k jejímu dosažení.
Konzervativní politici především trvají na paradigmatu, že stát má být takový, jaký si přeje společnost. Zatímco pravice akcentuje zásluhovost, liberálové a levice s jejich přirozenou preferencí solidarity na úkor zásluhovosti fakticky mnohem více inklinují právě k populismu. Již samo nálepkování pravicových politiků fanatickými liberály potvrzuje snahu o formování takové společnosti, jakou si přeje mít stát. Pan John O´Sullivan, britský konzervativní komentátor a spisovatel, správně upozorňuje, že stát má citlivě a promptně odrážet potřeby a představy společenství lidí, a že všechny odchylky a zneužití je třeba poměřovat touto zásadou. Právě takový přístup odlišuje konzervativismus od populismu všeho druhu.
Dobrým aktuálním příkladem je vztah k paradigmatu islámu a nástrojům, které má za legitimní k dosažení svých cílů. Lidé v mírové Evropě jsou v médiích konfrontováni s brutálním násilím v muslimských zemích a to nejen ve formě permanentních válek, gerilových střetů a terorismu, ale i v běžném životě islámských režimů jak v šíitském Iránu, tak v sunitské Saudské Arábii a v muslimských zemích Asie i Afriky. Evropané zděšeně přihlížejí, jak islámský teror proniká spolu s muslimy i do Evropy. I v Evropě dnes islám vraždí, viz Londýn, Madrid, Paříž, Brusel, Nice a nejnověji i Berlín. Ti kteří si přečtou Korán a další islámské svaté texty, jsou zděšeni všeobjímající jednotou Mohamedových příkazů k násilí na nemuslimech s reálnou praxí velkého množství dnešních vyznavačů islámu. Zde je původ jásání muslimských davů po útocích v USA i Evropě. Lidé v zemích jako Slovensko, Maďarsko i ČR, kde stále přetrvává historická paměť na válku s turkem (islámem), ale i lidé v Německu, Francii či Belgii jsou svědky mohutnění paralelní islámské společnosti, a vyjadřují obavy o budoucnost našich svobod.
Z pohledu populismu je příznačné, jak na tyto obavy politici reagují. Levice preferuje pocit solidarity s uprchlíky a spolu s liberály levice trvá na tom, že přistěhovalecké zákony, vzniklé pro zcela jiné podmínky, musí platit i dnes a to bez ohledu na oběti na životech, které tento přístup přináší. Odmítají poučení z dějin, kdy islám vždy zničil kulturu každé země, kterou kolonizoval. To je projevem bezzásadového fanatismu. Pravice je s výjimkou Německa o něco opatrnější, ale jen konzervativci tyto obavy reflektují racionálně a žádají změny legislativy, které by zohlednily aktuální rizika a odrážely rozsah a charakter dnešní muslimské imigrace do Evropy.

Nejen konzervativní novinář O´Sullivan, ale dokonce také liberální komentátor Washington Post Farred Zakária hovoří nikoli o integraci, ale dokonce o asimilaci uprchlíků do většinové společnosti jako o podmínce úspěšné imigrační politiky a jako vzor předkládá… Kanadu. Evropští liberálové ve svém fanatismu ovšem asimilaci odmítají jako porušování lidských práv a požadují po majoritní společnosti, aby i zásadně odlišné kulturní atributy islámu, jako je vztah k násilí, k ženám, k sexu, k homosexuálům apod. tolerovali. Nedbají na to, že hodnotově zcela odlišná paradigmata islámu přinášejí zcela v souladu se svými svatými texty do Evropy násilí a nevyhnutelným důsledkem této odlišnosti je reálné formování paralelní společnosti, jejímž projevem jsou v Německu či Francii nejen rozšiřující se "no-go" zóny, obtěžování a napadání žen, vraždy "ze cti", zneužívání dětí v rámci dětských sňatků, ale též faktické šíření terorismu mezi potomky muslimských přistěhovalců dokonce i ve třetí generaci. Fakt, že před těmito jevy někteří varovali předem, liberálové přehlížejí.

Upozorňovat na skutečný obsah svatých knih islámu a porovnávat jej se skutky jak umírněných, tak radikálních muslimů rozhodně není populismem. Každý, kdo si přečte Korán i fakta o životě Mohameda, zjistí, že politické atributy islámu tvoří jeho 90% a ta část religiózní jen 10%. Navíc jsou religiózní atributy islámu užity zcela ve prospěch legitimizace těch politických. Vzhledem ke konzistentnímu vztahu mezi teoretickým násilím a praxí islámu je pokrytectví liberálů čirým fanatismem, který naši civilizaci reálně ohrožuje. Naučené, stále dokola opakované fráze o nesmyslném strachu z islámu, který údajně pramení z neznalosti, resp. odlišnosti, jsou demagogií. Ve skutečnosti nejde o strach, který je jen iracionální emocí, ale o přirozené obavy z budoucnosti. Tyto obavy pramení z racionálního pohledu na islámský a brutální násilí, které jej po celou dobu jeho existence provází. Když se k tomu přidá znalost skutečných islámských hodnot, popsaných a vysvětlených v Koránu, racionalita obav vede k přesvědčení, že islám znamená pro svobodný svět existenční hrozbu. Islámský terorismus potvrzuje racionalitu zmíněných obav. To vše však nevede automaticky k nenávisti vůči muslimům. Nenávist se rodí až z pokrytectví a zpozdilosti liberálních elit, které fanaticky prosazovaným importem islámu do západní civilizace ohrožují samotnou její podstatu. Jak si vysvětlit, že veřejnoprávní ČT si k vysvětlení atributů islámu zve dr. Pelikána, tedy českého muslima. To je stejné, jako by si k diskusi o drogách pozvala aktivního narkomana, který bude vynášel prožitky z užívání drog a přesvědčovat, že si tím zvláště mladí lidé rozhodně zdraví nijak neohrožují a neměli by si něco tak úžasného nechat ujít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarcoM MarcoM | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 15:18 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama