Kauza Rath je o české justici

9. ledna 2017 v 15:52 | Dr. Miroslav Krejčí |  Právo
Právo jako institut může odvozovat svoji legitimitu výhradně od hledání spravedlnosti. Je postoj senátu Vrchního soudu v Praze stran odposlechů v kauze Rath hledáním spravedlnosti nebo zde ve skutečnosti spravedlnosti brání? Protichůdné názory odborníků ukazují na to, o jak sofistikovaný problém se jedná.

Když soudce Vrchního soudu (VS) v Praze P. Zelenka označil soudem řádně povolené odposlechy v kauze Rath za řádné neodůvodněné a tedy pro usvědčení obžalovaných za nepoužitelné, vyvolal na téma odposlechů veřejnou diskusi odborníků i laiků. Situace, jako je tato, kdy již samotná vysoká míra sofistikovanosti problému činí problém nepřehledným a vede ke zcela protichůdným názorům odborníků, vyžaduje vrátit se k základním východiskům dnešního práva a znovu odpovědně a hlavně pravdivě posoudit jejich uplatnění v předmětné kauze. Až pak lze do problému vnášet složitější aspekty, resp. aspekty nižší priority. Jen tak lze totiž zabránit chaosu myšlenek a racionálně posoudit, která ze stran základní atributy práva jako takového respektuje, a která se od nich odchyluje a proč. Na celý problém je třeba nahlížet ve dvou rovinách, v teoretické a také v praktické rovině.
Právo jako institut je nevyhnutelně vždy spojeno s atributem jistého násilí a právě proto není sporu o tom, že právo jako institut může v demokratické společnosti odvozovat svoji legitimitu výhradně od hledání spravedlnosti. Spravedlnost je cíl nejvyšší priority, ale právo je naopak jen nástrojem k jeho dosažení. A zde nemůže být sporu ani o tom, že formalisticky upřednostňovat právo jako nástroj před spravedlností jako cílem nejvyšší priority je nejen nelegitimní, ale též zcela absurdní. Bez trvalého úsilí v hledání spravedlnosti ztrácí právo legitimitu k užití násilí a tím i legitimitu jako takovou. Pokud právo užívá násilí nelegitimizované hledáním spravedlnosti, pak je takové násilí na stejné úrovni jako násilí užívané zločinem. Zkušenost s právem nacistickým či komunistickým je v tomto směru jednoznačná.
Dalším zásadním paradigmatem legitimity práva je zajištění spravedlivého procesu jako klíčová hodnota právního systému. Bohužel se velmi často, a nezřídka účelově, z neschopnosti či z pouhé lenivosti zapomíná na to, že soudní proces nevyhnutelně musí být spravedlivý pro všechny, resp. pro obě strany, tedy pro souzeného, ale také pro poškozeného či oběť. Právě ono "pro všechny" je často opomíjeno, neboť bývá zužováno jen na obžalovaného. Dojde-li k exkulpování fakticky usvědčeného pachatele z pouhých formálních důvodů, třeba pro nezákonnost získání důkazů, zajisté to z důvodu elementární logiky, jakož i obecně lidského smyslu pro spravedlnost nelze obhájit jako spravedlivé nastavení právního systému vůči poškozenému, resp. vůči oběti trestného činu. Takový způsob spravedlnosti se proto jeví jako nelegitimní.
Shora uvedené stanovisko ovšem v žádném případě nelegitimizuje a ani nikdy nesmí legitimizovat nezákonné pořizování důkazů. Kauzálním řešením je vyvození zákonné odpovědnosti vůči těm osobám, které za nezákonné opatření důkazů fakticky nesou odpovědnost, ale nikoli řešit problém nepoužitím takových důkazů, protože tak dochází ke krácení práva poškozeného, resp. oběti na spravedlivý proces. Samotná nezákonnost pořízení usvědčujících důkazů fakticky nic nemění na podstatě viny obžalovaného, což je další nezpochybnitelný fakt pro konstatování, že nezohlednit reálnou vinu souzeného pomocí takových důkazů znamená fakticky, (dnes však nikoli formálně) rezignovat na spravedlivý proces pro poškozenou stranu.
Někteří tvrdí, že uznáním nezákonně získaných důkazů jsou naopak porušena práva obžalovaného na spravedlivý proces. Toto tvrzení je zavádějící z několika důvodů. Především nelze legitimně považovat možnost vyhnout se trestu za byť pomocí nezákonně pořízených důkazů usvědčený zločin za "právo" kohokoli a to nejen proto, že je to absurdní, ale právě proto že takový přístup nadřazuje právo jako formální nástroj jedinému legitimnímu cíli, kterým je hledání spravedlnosti. Shora uvedené tvrzení je zavádějící i z dalšího důvodu a tím je fakt, že již samo neodsouzení a nepotrestání věrohodnými důkazy usvědčeného pachatele nemůže být považováno za autentickou spravedlnost v pravém smyslu tohoto slova. Zastánci dnešního systému mohou hovořit maximálně o formální spravedlnosti. Ale jako spravedlnost by měla být naším cílem? Ta jen formální nebo za autentická?
Je výrazem brutálního alibismu, hraničícího s machiavelismem dávat přednost "spravedlnosti", která pouze vykazuje některé, systémem stanovené formální znaky, ale fakticky rezignuje na právo oběti na spravedlivý proces jen proto, že je odmítáno vyvození odpovědnost vůči subjektům, které se na nezákonném pořízení důkazů podílely. Je třeba konstatovat, že nezákonné pořizování důkazů je činnost s velmi vysokým stupněm společenské nebezpečnosti a tomu musí odpovídat i zákonný postih.
Je totiž třeba přiznat, že nezákonné pořízení důkazů sice samo o sobě fakticky (nikoli formálně) nekrátí souzeného na právu na spravedlivý proces, ale přesto jej do jisté míry znevýhodňuje způsobem, který nelze považovat za společensky žádoucí, ani bez výhrad přijatelný. Když by bylo užití takových důkazů za jistých výjimečných okolností legalizováno, mělo by se to nějak odrazit ve výši, resp. v jiných atributech trestu. Za takové výjimečné okolnosti lze pokládat jednoznačné usvědčení z nejzávažnějších trestných činů s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti a takové prokázané jednání bývalého hejtmana Ratha zajisté bylo.
Dalším velký problém stanoviska Vrchního soudu k odposlechům v kauze "Rath" vidím v tom, že je soudce precizně neodůvodnil konkrétními fakty stran toho, co bylo orgány činnými v trestním řízení uděláno špatně a jak mělo být postupováno správně. Bez takového věcného odůvodnění jde jen o právní názor soudce, ale jako rozsudek postrádá tento právní názor bez řádného věcného odůvodnění zcela nezbytnou legitimitu. Soudcův postup dělá dojem, že stojí na paradigmatu "Říkám to já, proto je to tak správně a netřeba to věcně odůvodnit", což je v nejlepším případě neprofesionální přístup. Nelze zajisté vyloučit možnost, že se senátu Nejvyššího soudu nelíbí současná praxe v nařizování odposlechů. Jenže skutečnost, že se soudce NV rozhodl řešit tento problém za dané situace, vede k tomu, že tím velice silně poškozuje věrohodnost justice jako instituce, která má sloužit spravedlnosti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radim Radim | 13. ledna 2017 v 20:45 | Reagovat

http://www.humr.cz/wow/nejvetsi-hokejova-bitka-v-dejinach-kanada-vs-sovetsky-svaz-v-v-piestanech/

2 BenyP BenyP | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:04 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama