Krize uměřenosti

5. února 2017 v 16:32 | Dr. Miroslav Krejčí |  Společnost
Krize uměřenosti
Přemýšlím o tom, proč se mezi intelektuální elitou naší západní civilizace stále víc vytrácí smysl pro uměřenost v myšlení i konání. Neexistuje pozitivní realita, pozitivní myšlenka či pozitivní atribut čehokoli, které by nebylo možno neuměřeností v myšlení změnit na realitu, myšlenku či atribut vysloveně negativní. Jediným racionálním strážcem uměřenosti může být výhradně rozum, kterým se lišíme od jiných tvorů na této planetě.

Lidská pýcha dosáhla vrcholu, když postmoderní společnost relativizovala i samotný rozum a zatratila tak jediný opravdu účinný nástroj k racionálnímu hodnocení všeho kolem nás, i nás samotných. Odvržení rozumu jako arbitra myšlení a konání se projevuje insuficientní racionalitou, kdy se názory elit, ale často i veřejné mínění pohybují z jednoho extrému k druhému, aniž by byla zvažována uměřenost takového konání. Genderová nerovnost je zajisté hodna odsouzení tam, kde žena nemá stejná práva jako muž, ale je absurdní v tvrzení, že každý člověk má bez odpovídající chirurgické, resp. hormonální úpravy svého těla právo určit si vlastní pohlaví bez ohledu na aktuální realitu. Je třeba přestat se bát označit za fantasmagorie představy typu, že se muž a žena mohou ve své rodině svobodně rozhodnout, kdo z nich bude matkou a kdo otcem. To již udělala příroda za nás a je mnoho racionálních i etických důvodů to respektovat.
Po porážce bigotního císařského Německa v I. světové válce se demokracie ve Výmarské republice důsledkem fanatického výkladu politických svobod vyprofilovala v paskvil svobody, do hodnotově amorfní formy vlády, fakticky nezpůsobilé k řešení vážných problémů doby. Reakce na tuto degeneraci hodnot byla opět typicky fanatická a opět ve smyslu příznačného obratu k opačnému extrému v podobě nacismu. Cena za kolísání mezi extrémy v podobě miliónů obětí II. světové války byla vysoká. Ale ani z toho se mnozí nepoučili a znovu se vrhli do dalšího extrému, tentokrát do extrémního liberalismu. Pro demokracii byl liberální vývoj prospěšný, když se formovaly instituce ke kontrole moci jako parlament, ústavní soud a další. Aby však demokracie prosperovala i v době nových výzev a nových hrozeb, bylo opět třeba rozumu, přítomného v atributu uměřenosti liberálního přístupu k realitě. Jenže uměřenost, která byla a je dodnes demagogicky zaměňována za netoleranci, opět absentovala a rozumem nehlídaná tolerance se stále více vztahovala též na demagogii a zlo, jako tomu bylo v případě zrůdné komunistické ideologie. To umožnilo totalitnímu SSSR přežívat až do 90. let 20. století. Nápravu nakonec zjednal president Reagan, který byl dostatečně vlivný, hodnotově pevný a statečný, když se nebál postavit se fanatismu politiky "uvolňování napětí" prohlášením, kdo a proč je "říší zla", ač jej za to tehdy odsoudila celá Evropa, intoxikovaná cynickým oportunismem, do jehož podoby zdegeneroval původně pozitivní liberalismus, zbavený atributu racionální uměřenosti. Ani to, že dějiny daly Reaganovi za pravdu v podobě zániku komunistického impéria, které po sobě zanechalo víc obětí než nacismus, nepoučilo zfanatizovanou část liberálů, která při průběžném střídání elit nabyla časem rozhodujícího vlivu. Naplno se pak zhoubný vliv liberálfanatiků tolerantních ke všemu, včetně zla, avšak bez tolerance ke svým kritikům, které příznačně neliberálně označují za xenofoby a rasisty, projevil v době, kdy se na odpovědné posty v Evropě dostala generace lidí, kteří v roce 68 jako studenti rozbíjeli výlohy a zapalovali auta v ulicích západoevropských měst. Lidskost a svoboda byly zbaveny atributu odpovědnosti a tím i uměřenosti a změnily se tak v pokrytectví a anarchisticky podbarvenou bezohlednost k vlastním hodnotám, z nich naše civilizace vzešla a pouze s jejich důslednou ochranou může přežít. Většina elit beznadějně uvízla na povrchu problému a podnes nedokáže reflektovat nebezpečí, plynoucí z iracionálního hodnocení reality, když nepochopily, že tolerance ke zlu znamená nevyhnutelně se stát součástí zla samotného. Nejvíce se to dnes projevuje v nedostatečné reflexi paradigmat islámu, jejichž nekompatibilita s hodnotami západní civilizace zákonitě časem povede k dramatickému konfliktu. Kyvadlo společenského vývoje i morálky se opět vychýlilo do absurdního extrému, tentokrát v liberálním smyslu.
Řešením je posouzení ovoce, které fanatický liberalismus přináší. Patří-li islám do Evropy, pak s ním sem patří i všechny atributy islámu, které má společné s fašismem, tedy požadavek absolutního podvolení se nejvyšší autoritě a jejím požadavkům, legitimizace násilí jako nástroj k dosažení iscílů, legitimizace msty, náboženské, politické i genderové nerovnosti atd. Jaké ovoce přinesl Evropě příchod velkého množství lidí, vyznávajících tato paradigmata islámu a jak se změní naše svobody po jejich instalaci mezi evropské hodnoty? Jde nyní o to, zda si na tyto otázky Evropa a zvláště její elity dokážou pravdivě odpovědět dříve, než bude pozdě. Dr.M.Krejčí
Začátek formuláře
Konec formuláře
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mkconsulting mkconsulting | 24. února 2017 v 19:29 | Reagovat

Účetnictví jak má být http://mkconsulting.cz

2 jklucetnictvi jklucetnictvi | Web | 9. dubna 2017 v 17:16 | Reagovat

www.jklucetnictvi.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama